Kniha P T Á K O V I N Y konečně, po čtyřech letech psaní a úprav pro oko, 18. 3. 2024 spatřila světlo světa. Na 278 stranách je nahuštěna převážná část obrazů (ve značné technické kvalitě), které jsem namaloval. A každý obraz má přílohu. Ne křen s hořčicí, ale povídání ze života. Zatím leží knihy spořádaně na paletě. Hledají někoho, kdo by se ujal distribuce a nabídl je široké veřejnosti. O dalším osudu knih budu zde informovat.

---

Výstava obrazů pana Pěnkavy je jednou z mála, na kterou bych se také rád šel podívat, kdybych tam byl.(v Čechách – pozn.red.)

Zde je tzv. naivní umění v obrovské úctě a fajnšmekrové galerie třeba v takovém sydneyském Paddingtonu je vystavují a prodávají za velice horentní částky. Pan Pěnkava by měl začít přemýšlet o výstavě za hranicemi. To, co jsem viděl, bylo úžasné!

Milý pane Pěnkavo, je mi ctí a potěšením. Vaše obrazy mi jaksi zapadly do paměti. Považuji je za velice poetické a po letech mého zájmu o věci výjimečné a zvláštní jsem hned napoprvé zaregistroval jejich vysokou nadprůměrnost. Máte unikátní styl.

---

V kraji proslulém loupežníky Petrovským a Klemperou, rozervaným básníkem Karlem Hynkem Máchou, zasmušilým pacientem Franzem Kafkou a místem posledního odpočinku Járy Cimrmana, Kouzlo Šemanovic neuniklo zájmu spisovatele Franze Kafky, který si v nedalekých Želízích léčil své neduhy, Šemanovice okouzlily génia Járu Cimrmana, který zde vysedával v letech 1912 až 1918 v hostinci u Límanů a který si šemanovický hřbitov vybral za místo svého posledního odpočinku, Šemanovice si získaly i pozornost malíře Petra Pěnkavy, který na sklonku 20. století pronesl: „Vidím vísku maličkou, jejíž sláva hvězd se bude dotýkati – musím již do konce života zůstati a tvořiti zde.“

A tak tedy zůstal a začal zde tvořit. Maluje tu své obrazy dodnes a mně se chce říci: Nedej Bože, aby u nás pravda a láska počala vítězit a aby naše zem počala rozkvétat a veselit se! Dobře vím, co by se stalo: Tu by pojednou paleta Petra Pěnkavy posmutněla chmurnými barvami a její majitel – pokud by ji ještě vůbec někdy vzal do ruky – by začal tvořit obrazy depresivní, k nekoukání.

Jelikož v tomto kraji žiji také drahně let, bylo kdysi jen otázkou času, kdy se s Petrem Pěnkavou spřátelíme. Od té chvíle jsme zde, na Kokořínsku, konkrétně v Šemanovicích, prožili dlouhou řadu hodin debat, z nichž poslední dobou zvolna vylučujeme téma politika. Že v našich rozhovorech dominuje humor jest nabíledni – Petr Pěnkava maluje veselé obrázky, já se zabývám humorem ve všech jeho možných podobách. Naše rozhovory se konají pokaždé při dobrém jídle a dobrém pití, protože Petr Pěnkava je též vynikajícím kuchařem.

Od devadesátých let jsem s radostí otevíral některé výstavy obrazů Petra Pěnkavy a vždy je radost pozorovat rozhovor dvou lidí se stejným smyslem pro humor. Stejně tak je radost pozorovat návštěvníky výstav obrazů Petra Pěnkavy. Dosud na žádné z jeho výstav jsem neviděl, že by se tam někdo mračil.

Současná žalostná vnitrostátní i mezinárodní situace nutí takto dnes a denně malíře Pěnkavu, aby si od svých zdrcujících nálad a smutků odpomáhal tvorbou nanejvýš veselou, rozradostňující a ve svém výsledku potěšující nejen jeho samotného, ale i nás, kteří také potřebujeme jako sůl přijít občas na jiné myšlenky.

Přeji Petru Pěnkavovi, aby těch usmívajících se tváří na jeho výstavách jen a jen přibývalo.
Děkujeme Ti Petře, jak to vypadá, budeš nás rozveselovat ještě po dlouhou řadu let!

Ondřej Suchý

---

Zápis do knihy návštěv od režiséra Martina Koppa:

Není běžné, že narazím na umělce, který se svou tvorbou upřímně baví. Tato radost z tvorby se totiž promítne do onoho díla a vznikne něco opravdu výjimečného, upřímného, co snad i největším pesimistům musí zvednout alespoň na chvíli náladu. Kéž by se všechno umění na světě umělo stejně krásně, jako to Vaše, nebrat vážně a přesto vážné být.
27.8.2019 Děkuji Martin Kopp

---

Co říci o Petrovi Pěnkavovi. Že ty jeho obrazy krásně visí. Že se každá zeď jejich přítomností rozjasní, zrovna tak jako člověk před nimi. Že je v nich tolik hravosti, humoru a poezie, až se občan při pohledu na ně zapomíná kontrolovat a nalézá tak opět svoji ztracenou přirozenost. Že lidskou mysl konejší, povznášejí, kultivují.
U zrodu Pěnkavovy malířské tvorby nebyly umělecké ambice ani víra v progresivní finanční bonus. Pěnkava své obrazy proto ani neprodává. Naléhavou startovací motivací mu byl v krajině kokořínských chalup jen a jen nahromaděný přetlak. Tedy jakýsi neklid v nitru uprostřed jeho každodenního úsilí při tvorbě HDP. Což by však mohlo vésti i k vážnějšímu zamyšlení nad kvalitou podnikatelského klimatu v naší zemi po roce 1989. Nutno však spravedlivě přiznat, že ve zmíněné době nebyl zaznamenán zvláštˇcitelný nárůst malířů mezi lidmi tohoto typu.
Dnes již patří Petr Pěnkava mezi umělce respektované a vyhledávané, o čemž svědčí počet jeho výstav a široký zájem početné veřejnosti.
Přeji úspěch příteli Pěnkavovi a jeho výstavě v krásných Karlových Varech zvláště. Máme totiž oba toto město dobře ukotvené ve svých životopisech. A to je také třetí důvod pro toto mé velice zavazující pověření.

Ladislav Gerendáš

---

V Pěnkavových obrazech vstupujete do insitních ( přirozených ) krajin, ve kterých se děje příběh, jeho obrazy mají půvab krajinomalby i pointu, jeho obrazy mají osobitou filozofii. Rurální (česky řečeno selský) pohled na krajinu a děje v ní se snoubí s viděním člověka, který opustil město a vše pozoruje zpovzdálí své usedlosti na venkově. Na obrazu „Cesta k zubaři” je klaun jako dominanta vertikální doprovázen jezevčíkem – dominantou horizontální. Vodníka vracejícího se z pouti tušíte pod hladinou, nad kterou se ve větru komíhají balónky. Pěnkava, který umístí rozhlednu do údolí, jako exulant a navrátilec do naší krajiny, ví, že pro krávy by cesta do Indie byla povýšením z jatečního skotu k posvátnosti.
Petr Pěnkava, jako člověk i jako malíř, patří do skupenství divných ptáků, kteří nám svým zpěvem i brky vhodnými k psaní kronik i kreslení dokumentace našeho světa přinášejí jiný způsob chápání současnosti.
Josef Kobr Kučera – místopředseda Unie českých karikaturistů

---

V mládí chtěl cestovat. Nakonec skončil ve švýcarského exilu a nikdy toho nelitoval. „Na světě není univerzita, která by mne lépe připravila pro život než tato země“, to tvrdí dodnes. Na Švýcarsko nedá dopustit, cítí se stále dlužníkem za to, jak jej tato úžasná země připravila pro život a co mu dala. Od té doby má reálnou představu, jak má společenství lidí vypadat.
Ač neuměl slovo francouzsky, zdála se mu tato řeč půvabnější než němčina, tak se usadil v šarmantní části frankofonního Švýcarska. V Lausanne u Ženevského jezera s výhledem na strmé Alpy. Začal pracovat jako malíř pokojů, umývač aut, prodavač pohonných hmot a od benzinové pumpy se vrátil k profesi automechanika, pak byl kulisákem, dekoratérem v obchodním domě a posléze se uchytil v marketingu hodinek. Při každé volné chvíli maloval a cestoval po Evropě.

---

Po večerech studoval a po pěti letech úspěšně dokončil stavební průmyslovou školu. Následovala zaměstnání jako stavební technik, traťmistr. Po večerech ale studoval dál, 3x dvouleté postgraduální studium. Následovalo místo stavebního dozoru u památkové péče, v souběhu obnovoval zemědělskou usedlost u Kralup nad Vltavou, kterou si díky švýcarským úsporám pořídil. Splnil si svůj sen být majitelem domu. V tom snu byla kolem domu příroda. Hledal i na Šumavě, ale pak se stal zázrak. Ten vysněný dům byl překvapivě v obci nedaleko Kralup a dokonce s vydatnou studánku pitné vody a potůček. S nadšením se pustil do oprav zanedbané usedlosti. Když dostával od přátel ze zahraničí otázku, zda maluje, odpovídal ano, jeden velký obraz a jeho dokončení bude trvat mnoho let. Měl na mysli tu svou usedlost. Když byla usedlost opravena a upravena tak, že se v ní příjemně bydlelo, zjistil, že rozrůstající se město pohltilo už i okolí jeho nového doposud klidného domova. Tak prchal se svým psem znova a dál. Jeho dalším domovem se stala víska v lesích a skalách u Kokořína, Šemanovice.

---

To už nastala doba po-bolševická. Naplno a samostatně se věnoval opravám a záchraně nemovitých památek a ochraně přírody, tak trochu i malování. Třicet let uplynulo jako voda a v seznamu úspěchů, na které je pyšný, jsou elegantní přemístění kapličky u silnice do Liběchova, zviditelnění kuriózního barokního kostela a prosazení jeho opravy v Šemanovicích. Čistě jeho zásluhou byla oprava již výše zmíněné historické zemědělské usedlosti, poslední svého druhu u Kralup nad Vlt. a také její zapsání do seznamu chráněných staveb. Rozebrání a přemístění ohrožených roubených chalup z Vysoké, z Vliněvsi a další z Vince u Mladé Boleslavy. Také jeho zásluhou byla doslova z ruin obnovena a do seznamu památek zapsána již bezmála zaniklá hodnotná usedlost v Sedlci u Mšena, dnes je to přenáramně útulný penzion. První místo však je obsazeno projektem Šemanovice. Několik let v hlavě řešil „ útulek “ pro ty zachráněné i pro ty na záchranu čekající stavby. Měl už vyhlídnuté místo. Zaniklý statek v Šemanovicích , s hodnotným vstupem na malou historickou náves, ještě převážně původní a zachovalou, kterou trochu kazí pouze jedna nevhodně provedená rekonstrukce dříve pěkné a hodnotné roubené stavby. Vyhovující byla také poloha a navazující nemalé pozemky pro umístění staveb. Bohužel v bezprostřední blízkosti stál také velkokapacitní ohyzdný „ prasečák „ který svým puchem a množstvím much sužoval celou obec. Zřejmě proto tento statek kupce nezajímal. Krátce po změně poměrů ve státě si uvědomil, že zvoní hrana „prasečákům“ a nemýlil se. Neváhal a statek koupil. Aby byla jistota, že se nebude opakovat smutná historie obce a ani koupenému statku s chovem prasat, opuštěný „prasečák“ koupil také. Zde již musela pomoci půjčka z banky. Neprodleně se pustil do díla. Byla zdárně přenesena první chalupa, vybudována replika již zaniklé barokní brány z Březinky a náves jako kouzlem zkrásněla. Další tři stavby již čekaly na nové místo a nový život ( v té jedné nějaký čas kdysi žil loupežník Babinský), souběžně shromažďoval hodnotné exponáty pro muzeum zaniklých a zanikajících řemesel a z „prasečáku již ( mimo plán ) bylo vybudováno kulturní centrum s restaurací. Dostalo jméno Nostalgická myš. Celou rekonstrukci sám vymyslel, realizoval a financoval, včetně nevšedního interiéru výstavní síně a sálu pro představení. Obec se brzo dostala do povědomí turistů a “ Nostalgická myš „ díky svému osobitému interiéru byla prostřednictvím Ondřeje Suchého stále častěji využívána Českým rozhlasem i Českou televizí. Výstava stíhala výstavu a její sláva hvězd se dotýkala, napsal by básník. Poté zasáhla vyšší moc. Problém, s kterým nepočítal. Ten zjistil, díky již otevřené restauraci. V jeho plánech nebylo místo pro nezvané hosty. Jedním obzvlášť nezvaným byl upozorněn, že dle zákona musí mu i jeho povedené partě být vstup povolen a musí být obslouženi. Pochopil, že pokud cokoliv bude pro veřejnost budovat, musí být přístupno dle zákona i lidem, kterým se zpravidla vyhýbá a nelze tomu zamezit. Říká, že budižkničemové mají práva a tvůrci hodnot mají povinnosti. Uvědomil si, že na konci by nebyl pocit dobře vykonaného díla, ale jen hořké zkušenosti a spoustu starostí. S tím se nedokázal smířit a tak kulturní centrum změnilo majitele, stalo se hospodou a rozplynul se také sen o skanzenu, který kolem sebe chtěl vybudovat. Některé exponáty skončili až na Moravě. Obec má sice hospodu čas od času otevřenou a okolí je zbaveno nebezpečí zápachu a much, ale mohlo být lépe. To už nastala doba po-bolševická. Naplno a samostatně se věnoval opravám a záchraně nemovitých památek a ochraně přírody, tak trochu i malování.

Malování

Maloval již od dětství. Dodnes spolužáci nezapomněli na “komiksy” které při vyučování putovaly třídou. Po skončení školní docházky složil talentovou zkoušku na návrháře v porcelánce Moser u Karlových Varů, ale z učení nakonec sešlo, nebylo ubytování – internát. Ve Švýcarsku se věnoval surrealismu a abstraktní malbě. První větší výstavu měl spolu s další emigrační tvorbou ve francouzském Mauthausen. Kritika si jej všimla, byl kladně hodnocen a poprvé prodal několik obrazů. Po návratu do Československa maloval jen sporadicky. Když mohl konečně znova navštívit Švýcarsko a byl překvapen, že jeho obrázky neodpočívají na půdě nebo ve sklepě, ale jsou stále výzdobou bytů Švýcarů i jeho přátel. Na začátku nového tisíciletí slíbil kamarádovi za Švýcarska, na naléhání při víně, že do jeho příští návštěvy namaluje obraz. Namaloval a nezůstalo při jednom. Zjistil, že malování je dobrý únik od blbé nálady, která již ve společnosti panovala. Obrazy se začaly množit. Také pochopil, že malovat jako člověk obdařen životní zkušenosti je úplně něco jiného, než malovat jako mládě, které všechno zná a všechno ví. V červenci 2000, když už měl namalováno deset obrazů, využil příležitosti vystavovat s místními výtvarníky v kulturním centru v Šemanovicích u Kokořína. Obrázky se líbily a přišly další nabídky na výstavy. Po zkušenostech z angažmá ve veřejném životě se lidí až na výjimky straní a svůj čas stále víc věnuje vysedáváním před plátnem. Nevyhledává žádné kontakty k současnému výtvarnému dění a je k němu značně kritický. Nezajímá se o něj. Nikam se nehrne. Maluje si posvém. Nerad o svém malování mluví, odmítá obrazy prodávat. Stačí mu, že jeho výstavy jsou hojně navštěvovány a mají kladnou odezvu.